V předchozím článku z oblasti trestního práva jsme se mimo jiné zabývali definicí a znaky trestného činu. Jedním ze znaků trestného činu musí být i jeho společenská škodlivost. Nedostatek společenské škodlivosti má pak následně svůj obraz v zásadě ultima ratio. Výše uvedené principy v následujícím krátkém článku vysvětlíme a uvedeme konkrétní případy z naší advokátní praxe.
Společenská škodlivost
Požadavek společenské škodlivosti představuje tzv. materiální korektiv jinak formálního pojímání trestného činu.
Jinými slovy obvykle platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky trestného činu, je trestným činem – jedná se tedy o formální pojetí nahlížení na to co je trestným činem a co není. Uvedený závěr je nicméně korigován výše uvedeným materiálním korektivem. Korekce přichází v úvahu u případů, které neodpovídají svou společenskou nebezpečností ani dolní hranici běžně se vyskytujících obdobných trestných činů té které skutkové podstaty. V takových případech se nebude jednat o trestný čin, ačkoliv formální znaky trestného činu byly naplněny.
Ostatně pokud srovnáme zákon č. 251/2016 Sb. o některých přestupcích s trestním zákoníkem, zjistíme, že některé skutkové podstaty přestupků se fakticky shodují se skutkovými podstatami trestných činů. Zákon o některých přestupcích obsahuje přestupky proti majetku, kde se fyzická osoba může dopustit škody na cizím majetku podvodem, krádeží či zpronevěrou. Obdobné platí i pro ublížení na zdraví apod. O tom, jestli se bude jednat o přestupek nebo trestný čin bude rozhodovat právě i společenská nebezpečnost daného jednání.
Mnohdy je dělící linie mezi přestupkem a trestným činem velmi tenká, jak ilustruje následující případ.
Příklad z právní praxe:
V rámci naší advokátní praxe došlo ke zproštění klienta, který křičel v rozrušení na druhou osobu, že ji zabije. V jeho jednání, které nelze v žádném případě schvalovat, byl spatřován přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odstavec 1,2 písm. b) trestního zákoníku. Klientovi hrozil trest odnětí svobody až na 3 roky. U soudu prvního stupně byl odsouzen. Následně po převzetí obhajoby u odvolacího řízení bylo namítnuto, že se nejedná o natolik nebezpečné jednání, aby se jednalo o trestný čin. Pachatel byl rozrušený, výrok nemyslel vážně, nikdy předtím osobám, kterým v tomto případě vyhrožoval, neublížil. Nebyl také dosud soudně trestán.
Soud konstatoval, že se skutečně nejedná o trestný čin, právě z důvodu, že jednání pachatele nebylo natolik společensky nebezpečné, aby odpovídalo běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Věc soud postoupil správnímu orgánu, aby prověřil, zda se nestal přestupek.
Ačkoliv výše uvedené řízení skončilo zproštěním klienta obžaloby, z praxe obhajoby je nám známo, že obdobná jednání mnohdy skončí pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Podobná jednání tedy rozhodně nelze doporučovat. Z uvedeného případu je ale zřejmé, že hranice trestní a mimotrestní odpovědnosti je často velmi tenká. Rozhoduje v praxi pak i osoba rozhodujícího soudce a jeho vlastní vnímání toho, co je skutečně společnosti nebezpečné, co je třeba regulovat trestním právem a co nikoliv.
Zásada ultima ratio
Zásada ultima ratio je často vyjadřována také jako tzv. subsidiarita trestní represe. Jedná se o princip, který doplňuje výše zmíněnou zásadu společenské škodlivosti. Z principu ultima ratio vyplývá, že použití trestního práva je možné pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických či právnických osob selhaly, případně se ukázaly jako nedostatečné či nevhodné. Trestní právo by tedy v praxi mělo fungovat jako poslední, nikoliv jako první nástroj pro nápravu sporů či problémů ve společnosti.
Existenci uvedeného principu lze zdůraznit zejména při ochraně majetko-právních vztahů. Je nutné na tomto místě uvést, že v běžných sporech by primárně měla být používána ochrana občanskoprávní, nikoliv trestněprávní. Nelze než souhlasit s Ústavním soudem, který konstatoval např. v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 469/02 ze dne 29.4.2004, že „je zcela nepřípustná praxe, kdy se standardní civilní vztahy na úkor jednoho z jejich účastníků řeší prostředky trestního práva. Tímto způsobem totiž dochází k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů.“
Podobných rozhodnutí, jako je výše uvedené, je již celá řada. Přesto se v naší právní praxi často setkáváme s typickým nešvarem, kdy jsou podávány trestní oznámení na naše klienty kvůli, mnohdy i zcela běžným, obchodním sporům. Od tohoto postupu se na tomto místě jasně distancujeme. Ostatně o jednom takovém případu, nikoliv bohužel jediném, kdy byl klient obviněn ve fakticky obchodní věci, jsme Vás již informovali na našich stránkách. Klient byl soudem zproštěn obžaloby právě pro to, že se jednalo o především obchodně-právní vztah, na který není třeba reagovat trestní represí. Nutno podotknout, že předtím, než byl zproštěn, trestní řízení trvalo téměř dva roky a znamenalo zásadní náklady jak pro klienta, tak pro státní represivní aparát, tedy i pro daňového poplatníka. O osobních dopadech na život klienta není nutné hovořit.
Nelze tedy souhlasit s postupem, kdy se v obchodní praxi podávají zcela běžně trestní oznámení, protože např. jeden subjekt dluží druhému peníze, které hodlá přes trestní řízení „levně“ a bez hrazení soudního poplatku vymáhat. Taková neopodstatněná trestní oznámení nepodáváme a dovolujeme si tímto apelovat i na klienty, či potenciální klienty, aby si v případě řešení svých sporů uvědomili, že trestní právo je skutečně posledním možným právním prostředkem. Takto k němu v rámci naší praxe přistupujeme. V případě jakýchkoliv dotazů ohledně trestního práva se na nás neváhejte obrátit. Rádi se Vaším problémem budeme zabývat a pomůžeme Vám. Ostatně proto se obhajobě v trestních věcech intenzivně věnujeme.
Mgr. et. Mgr. Jan Franěk, advokát
