V tomto článku se dozvíte co je to trestný čin a o jejich základním dělení v trestním zákoníku. Článek se dále bude věnovat i tomu z jakého důvody jsou trestné činy v rámci trestního zákoníku takto rozděleny a jaké z toho plynou následky pro obviněné a pro jejich obhájce.
DEFINICE A ZNAKY TRESTNÉHO ČINU
Trestný čin je definován v trestním zákoníku jako „protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“[1]. Spáchání trestného činu je předpokladem pro trestní odpovědnost. Jinými slovy trestným činem nemůže být žádné jiné jednání, než takové, které je popsáno v trestním zákoníku jako trestný čin, a to v době jeho spáchání. Pouze v reakci na jednání osoby, které vykazuje znaky trestného činu, lze uplatnit trestní odpovědnost a takovou osobu postavit před soud. Trestní sankci lze opět uplatnit pouze v podobě, která je v trestním zákoníku popsána. Jednotlivá jednání, které zákon označuje za trestný čin, jsou popsána ve zvláštní části trestního zákoníku. Zvláštní část obsahuje jednotlivé skutkové podstaty trestného činu – souhrnných znaků daného trestného činu, které je vymezují a odlišují od jiných trestných činů.
Právnická osoba může být vedena k odpovědnosti pouze z trestných činů, jejich stíhání umožňuje zákon o trestní odpovědnosti právnických osob.
Společenská škodlivost
Trestný čin musí být společensky škodlivý a zároveň nemůže být adekvátní uplatnit odpovědnost dle jiného právního předpisu. Jedná se o uplatnění zásady ultima ratio – trestní represe by se měla uplatňovat pouze tam, kde jiné právní prostředky selhávají.[2] Zkráceně se jedná o to, že trestní odpovědnost by měla být uplatněna pouze u společensky škodlivého jednání v situacích, kde jiné právní prostředky nestačí – např. nepostačuje podání civilní žaloby či stíhání za přestupek, protože závažnost a společenská nebezpečnost daného jednání je vyšší.[3] Pro současné potřeby dále postačuje konstatování, že nevykazuje-li určité jednání potřebnou společenskou škodlivost, ačkoliv formálně naplňuje znaky popsané v trestním zákoníku, nebude se jednat o trestný čin.
Specifickými jednáními, které jinak naplňují znaky trestného činu, nejsou společensky škodlivé, ale dokonce mohou společnosti být prospěšné, jsou zejména jednání v krajní nouzi a v nutné obraně. Dále jednání se svolením poškozeného či jednání s přípustným rizikem a v rámci oprávněného použití zbraně.[4] Těmto specifickým jednáním se budeme věnovat samostatně, kdy nicméně upozorňujeme, že hranice mezi takovým jednáním a trestným činem je mnohdy velmi tenká. Doporučujeme se s těmito instituty podrobně seznámit.
Zavinění
Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin je dále tzv. zavinění. Zákon předpokládá, že předpokladem, aby byl pachatel – fyzická či právnická osoba – byla hnána k trestní odpovědnosti, je třeba úmyslného zavinění pokud trestní zákoník u daného trestného činu neuvádí, že postačuje zavinění z nedbalosti. Jako příklad lze uvést např. trestný čin podvodu či zpronevěry kde je třeba úmyslného zavinění.[5] Naopak např. u trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti či porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti postačuje nedbalostní forma zavinění. Formě zavinění, tedy nedbalosti i úmyslu, se budeme věnovat v samostatné článku na toto téma.
Objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka
Každý trestný čin musí směřovat proti určitému objektu – např. zdraví jiného při trestném činu ublížení na zdraví, cizí majetek při spáchání trestného činu podvodu či zpronevěry apod.
Trestný čin musí být charakterizován i určitým jednáním. Jednání musí mít příčinný vztah k následku, což je označováno jako objektivní stránka trestného činu.
Subjektem trestného činu může být jen trestně odpovědná osoba (musí být starší 15 let, musí být příčetná a v případě mladistvých i dostatečně rozumově vyspělá), která musí spáchání trestného činu zavinit, kdy zavinění lze spatřovat jak v úmyslu, tak nedbalosti.
ROZDĚLENÍ TRESTNÝCH ČINŮ – PŘEČIN, ZLOČIN, ZVLÁŠŤ ZÁVAŽNÝ ZLOČIN, PROVINĚNÍ
Trestní zákoník dělí trestné činy na přečiny a zločiny, přičemž přečiny jsou trestné činy méně závažné.
Přečin
Přečinem zákon rozumí všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Jedná se tedy o méně závažné trestné činy, byť za některé nedbalostní trestné činy jsou stanoveny poměrně vysoké trestní sazby. Např. přečin usmrcení z nedbalosti ve třetím odstavci dle §143 trestního zákoníku je ohodnocen trestní sazbou až deseti let. Může se jednat např. usmrcení nejméně dvou osob v rámci nehody motorového vozidla při hrubém porušení dopravních předpisů. Přesto, protože se jedná o nedbalostní trestný čin, je takové jednání přečinem, nikoliv zločinem.
Kvalifikace z přečinu či zločinu přitom není samoúčelná. Z praktického pohledu obhajoby např. u všech přečinů lze navrhovat za splnění dalších podmínek podmíněné zastavení trestního stíhání či narovnání, lze žádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu ještě před uplynutím jedné třetiny trestu za podmínek v §88 trestního zákonu apod.
Zločiny
Zločiny jsou pak dle zákona všechny trestné činy, které nejsou přečiny. Jedná se tedy o úmyslné trestné činy, u nichž zákon stanovuje horní hranici trestní sazby, která převyšuje pět let. Zločiny tedy obvykle reagují na závažnější trestnou činnost než u přečinů.
V rámci kategorie zločinů trestní zákoník dále zmiňuje skupinu zvlášť závažných zločinů, což jsou úmyslné trestné činy s horní hranicí trestní sazby minimálně deset let. Opět odsouzení ze zvlášť závažného zločinu limituje některé procesní možnosti odsouzeného jako např. žádost o podmíněné propuštění po vykonání jedné třetiny uloženého trestu odnětí svobody. Toto dělení je podstatné i z toho hlediska, že na rozdíl od zločinu a přečinů může být trestná i pouhá příprava zvlášť závažného zločinu, což neplatí u přečinu a zločinu.
Provinění
Provinění je relativně samostatnou kategorií, kdy se tak odlišuje trestněprávní jednání, které spáchal mladiství, tedy ten, kdo dovršil věk 15 let a nepřekročil 18 let. Trestání mladistvých je pak upraveno samostatným zákonem s řadou rozdílu od standardního trestního procesu.
SHRNUTÍ
Jak bylo výše uvedeno o trestném činu nelze uvažovat bez dalšího kontextu, který je pro řádnou obhajobu mnohdy zásadní. Trestné činy se dělí zejména na přečiny, zločiny a zvlášť závažné zločiny. Trestní čin u mladistvého je provinění. Předpokladem pro spáchání trestného činu je zejména společenská škodlivost, zavinění a naplnění podmínek stanovených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů.
[1] Viz. §13 zák. 40/2009 Sb. trestní zákoník
[2] Např. lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.3.2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 kde soud konstatoval, že trestní právo „v zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je však nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot, nikoliv přímo konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře.“ Uvedené je také důvodem proč někdy odrazujeme klienty před podáním trestního podání za situace, kdy jsme přesvědčeni, že je primárně třeba využít prostředky civilního práva.
[3] Proto jsou některé druhy přestupků zdánlivě shodné s trestnými činy. Zákon 251/2016 Sb. o některých přestupcích obsahuje např. druhy přestupků jako podvod, zpronevěra, krádež – jedná se však o méně společensky nebezpečná jednání např. zpronevěra velmi nízké částky, první krádež věci zanedbatelné hodnoty apod.
[4] Viz. Krajní nouze – §28 trestního zákoníku, nutná obrana – §29 trestního zákoníku, svolení poškozeného – §30 trestního zákoníku, přípustné riziko – §31 trestního zákoníku a oprávněné použití zbraně – §32 trestního zákoníku
[5] Trestný čin zpronevěry viz. §206 trestního zákoníku. Trestný čin podvodu viz. §209 trestního zákoníku.