Úvod:

Ve světle aktuální situace přicházíme s pokračováním článku Smlouvy mezi sportovci a kluby.  Tentokrát se zaměříme na situaci a dotazy k jednostrannému ukončování smluv či k iniciativě klubů směrem k úpravám aktuálních smluv. S ohledem na rozsah tohoto článku se  budeme zabývat poměry vztaženými na Českou republiku, kde má, postavení sportovce oproti valné většině ostatních zemí určitá specifika[1].

Jak bylo uvedeno již v  předchozím článku „Smlouvy mezi sportovci a kluby I.“, zásadním problémem českého sportovního prostředí je v dané oblasti absence zvláštních právních norem, ze kterých by bylo možno vycházet. Pozornost je proto třeba obrátit v první řadě k obecným předpisům z oblasti občanského a pracovního práva. Absence konkrétní právní úpravy  pak logicky představuje o to větší komplikace v současné situaci, kdy i české sportovní kluby řeší otázky své aktuální i budoucí existence a ekonomických následků. V rámci nouzového stavu vyhlášeného vládou České republiky došlo mimo jiné k přerušení fotbalových, hokejových i veškerých ostatních sportovních akcí a soutěží, což s sebou pro kluby nese jednak výpadek podstatných složek příjmů po předem nespecifikovanou dobu a zároveň výdaje na hráče, vůči nimž mají sportovní kluby plnit smluvní povinnosti v neočekávaně neaktivní části sezóny.  

Byť činnost profesionálního sportovce může v mnoha ohledech vykazovat či přímo naplňovat konkrétní znaky závislé práce[2] nejedná se v českém prostředí o vztah podřízený pracovnímu právu (až na konkrétní výjimky, kdy tomu tak strany chtěly od počátku).[3] Smlouvy, zejména upravující vztahy mezi fotbalisty resp. hokejisty[4] a sportovními kluby však často z důvodu zvláštních specifik konkrétní sportovní činnosti obsahují řadu ujednání, která nejsou pro pracovní smlouvy obvyklé, či jdou přímo proti nim[5] .

Pokud nemá sportovec uzavřenu pracovní smlouvu, v rámci které je chráněn ustanoveními zákoníku práce, je profesionální smlouva uzavírána jako inominátní smlouva dle § 1746 odst. 2 ObčZ. A k této situaci, kdy není sportovec chráně ustanoveními zákoníku práce, vztáhneme i naši základní pozornost k okolnostem ukončování smluv či jejich změn.

Z hlediska základních a zásadních zásad smluvního vztahu sportovce a klubu je třeba zohlednit, že jde o vztah dvou subjektů se vzájemnými právy a povinnostmi na kterých se při uzavírání smlouvy dohodnou. Sportovec, i v případě, že je účasten na kolektivním sportu, vystupuje sám za sebe, stejně jako na druhé straně klub. Klub využívá služeb hráče jako (bráno s určitou  nadsázkou) určitý „prostředek či nástroj“ pro dosažení svých cílů. Hráč v kolektivním sportu, nemaje postavení zaměstnance, spolupracuje s klubem pří výkonu sportovní činnosti. Zároveň platí, že bez smlouvy a registrace u určitého klubu nemohl by se hráč kolektivního sportu účastnit. 

Důležitým aspektem pro posouzení současné situace je skutečnost, že smlouva byla uzavřena za určitým účelem, že plnění, ke kterému se obě strany smlouvy zavázaly, musí pro obě strany dávat určitý sportovní ale i ekonomický smysl.

A jaká je tedy situace při ukončování smlouvy?

Znovu je třeba  připomenout, že pro neúplnost samotné základní právní úpravy smluvního vztahu sportovního klubu a fotbalisty, hokejisty nebo jiného sportovce je velmi důležité upravit vzájemná práva a povinnosti stran co nejpřesněji a nejúplněji na samém počátku smluvního vztahu. Jak se potvrzuje za současného stavu, je třeba dát si  u podstatných okolností smlouvy záležet na jasné definici a vysvětlení všech pojmů, tím více u možností té které strany smlouvu vypovědět či změnit. Účastníci smluvního vztahu musí samozřejmě respektovat obecné zásady právního řádu, na jehož režimu se dohodnou. Ve sportovním prostředí se ale musí nadto podřídit a respektovat i zásady a předpisy národních a nadnárodních asociací, daného sportu.

Co když konkrétní otázka není řešena přesně nebo je řešena jen neurčitě?

V současné době se řeší zejména otázky kolem ustanovení ve smlouvách, jejichž znění je v podstatě takovéto: „Nemožnost klubu dostát svým povinnostem plynoucím z této smlouvy z důvodu vyšší moci (válka, živelní pohroma apod.), z důvodu přerušení ligy, které se klub účastní, a/nebo z důvodu ztráty oprávnění klubu ke sportovní činnosti, jež vykonává ke dni uzavření této smlouvy, je pro klub důvodem k výpovědi této smlouvy.“ (případně se jedná o ustanovení poměrně obdobná).

Objevují se hlasy, že vypovězení smlouvy na základě důvodů vyšší moci nebo pro přerušení soutěže je v aktuální situaci neplatné. Kluby, které tento důvod pro výpovědi smluv použít chtějí, nebo jej už použily, budou svůj postup hájit jako legální a legitimní. Snahou hráčů bude naproti tomu se takovémuto postupu bránit. Jako vždy a ve sportu o to více, ideálním řešením by byla dohoda stran o možných řešeních stávající situace. Doporučujeme svým klientům (o to více v současné době) řádně zvážit, jaké kroky budou v tomto podnikat.  Na místě je ještě nejprve určitá zdrženlivost a vhled do širších souvislostí před konkrétními radikálními kroky, stejně jako důkladná analýza a zvážení rizik toho kterého postupu.

Nedojde-li k dohodě a vznikne-li spor, co lze očekávat?

Dle asociačních předpisů mají být event. spory řešeny prostřednictvím smírčí komise svazu, příp. arbitrážní komise. Eventuálně je možné, že přijde na řadu i řešení sporu prostřednictvím obecného soudu.

Jaké jsou problematické body sporu při jednostranné výpovědi smlouvy?

Selekce hráčů

Nelze očekávat, alespoň prozatím, že by kluby hromadně ukončovaly smlouvy se všemi svými hráči. Rizik pro kluby je při takovémto řešení hned několik. Jednak  by mohly o  hráče v podstatě „přijít“ natrvalo a jakmile se soutěže rozběhnou, neměly by s kým se jich účastnit (jak si mnozí v této chvíli uvědomují). Hromadnými výpověďmi by také mohly poškodit svůj marketingový potenciál a mediální obraz. Takovýto postup by ve výsledku mohl mít fatální ekonomické důsledky.

Otázka selekce může být aktuální zejména u hráčů, kterým bude v brzké době končit smlouva a kluby nemají v úmyslu ji již prodlužovat nebo u hráčů určitých věkových skupin.

Princip selekce může být ovšem problematický v tom, že na jedné straně vyšší moc či přerušení soutěže působí vůči všem hráčům, ale klub se přitom rozhodně smlouvu vypovědět jen některým. Pokud by byly smlouvy jednostranně ukončovány pouze s některými hráči, jednání klubu by de facto mohlo naznačovat, že důvodem ukončení smlouvy není jen nemožnost plnění smlouvy klubem vůči hráči.

(Ne)určitost konkrétních důvodů výpovědi.

Podstatné pro řešení sporu bude rozhodně konkrétní znění smlouvy  upravující důvody a podmínky ukončení smlouvy, příp. úprava specifická v daném sportu.[6]

Při posuzování určitosti obsahu smluv mezi sportovci a kluby bude velmi záležet na výkladu ustanovení, upravujících důvody a obsah spolupráce stran a upravujících překážky případné spolupráce. Půjde zejména o to co je to vyšší moc, co je považováno za přerušení soutěže, resp. při jaké délce přerušení soutěže a z jakých důvodů přerušení, bude možno smlouvu jednostranně vypovědět.

Určitým vodítkem může být mimo jiné i úprava podobných situací a vztahů mezi sportovcem a klubem v období, kdy také není klub de facto aktivně účasten v soutěži  (jako například během období zimní či letní přípravy, po sezoně, kdy klub ze soutěže vypadne apod.).

Délka překážek

Jedním z výkladových, ale především ryze praktických problémů, jak již bylo shora naznačeno, může být situace, kdy převáží nejistota nad eventuálním termínem, kdy účel za kterým hráč a klub vzájemně spolupracují, bude skutečně moci býti znovu naplňován.  

Dobré mravy a postavení stran smluvního vztahu

V neposlední řadě je třeba zvážit také otázku dobrých mravů a postavení obou smluvních stran. V praxi se  totiž objevují názory, že sportovec je v postavení „slabší smluvní strany“[7], zatímco jiná hodnocení uvádí rovné postavení „dobrovolně spolupracujících podnikatelů“. I tyto okolnosti si zaslouží důkladnou právní analýzu.

Závěr.

Problematických bodů pro jednoznačné zodpovězení otázky, zda jsou jednostranné výpovědi smluv ze strany sportovních klubů vůči sportovcům při aktuální situaci nuceného přerušení soutěží po právu či nikoli je tedy poměrně dost. Současně si všichni uvědomují, že se nacházíme se v době, která není kromě řady jiného ani sportu nakloněná. Následky pandemie koronaviru s sebou nesou a dále ponesou neblahé lidské, sportovní i ekonomické důsledky.

Ještě více než kdy dříve je proto třeba v první řadě upřednostnit dohodu.

Vzhledem k nedostatečné právní úpravě, stavu neřešenému doposud soudy v rozsahu, pro který by byla využitelná judikatura, je důležité před jakýmikoli zásadními a nevratnými kroky důkladně posoudit danou situaci, konkrétní smlouvu a zvážit všechna rizika a důsledky zvoleného postupu. Roli  budou hrát  ekonomické úvahy nad případnými náklady vleklého sporu, možnou ztrátou sponzorské přízně, oproti prostředkům, které se „nabízejí“ k ušetření při ukončování smluv. Zároveň nelze podcenit záporný marketingový potenciál, který by mohl vzejít z poškození obrazu klubu před veřejností. Stejné však může platit pro samotné sportovce, pokud by se bránili možné dohodě k určité či dočasné změně smlouvy.  Zvláště pak za současné situace citlivého vnímání fanouškovské veřejnosti i obchodních partnerů sledujících složité hledání všeobecně spravedlivého a opodstatněného řešení krizového stavu, do kterého se nejen sportovci a kluby, ale v podstatě celá společnost dostala.

My advokáti z JFK Legal, zabývající se sportovním právem, doporučujeme každou jednotlivou situaci řádně analyzovat  a následně zvolit řešení, které bude mít pro klienta z hlediska jeho aktivit a oprávněných zájmů opodstatnění. Bude-li zvolen prostředek dohody, pak by jakákoli dohoda měla být zachycena v písemné podobě a to pro ochranu obou stran. Dohoda by také měla obsahovat  jasné mantinely dohodnutých změn a případně též jasné konstatování k délce aplikované změny. Pokud by nebylo možné dosáhnout dohody, je třeba zvolit takové řešení a odůvodnění postupu, které bude co možná nejvíce eliminovat možné následky jeho zneplatnění a vznik nákladů na řešení sporu.

Pokud hledáte právní pomoc nejen při posouzení sportovních smluv, jsme Vám k dispozici.

JUDr. Michal Kellner, advokát

Mgr. Libuše Kellnerová Jandová, advokátka

Mgr. Jan Franěk, advokát

JFK Legal

 

 

 

[1]  Pozn.: zejména ve vtahu ke kolektivním sportům nutno podotknout, že Česká republika je jednou z mála, kde převládá povaha vztahu na bázi mimo zaměstnanecký poměr. Systém zaměstnaneckého poměru preferuje převážná část zemí EU. Zmíněný stav v České republice je ovšem zá současné situace legislativního rámce sportovní činnosti posvěcen i rozhodnutími Nejvyššího správního soudu České republiky. Možné jsou proto v podstatě oba způsoby. Sportovec jako zaměstnanec i jako OSVČ.

[2]   Pozn.: např. v podřízenosti sportovce klubu, plnění výkonů na „pracovišti“ klubu, plnění pokynů klubu, pobírání odměny

[3]   Pozn.. např. případy „armádních“ sportovců a dalších obdobných situací, kdy je sportovec přímo zaměstnán apod.

[4]   Pozn.: obdobná situace může být i v dalších kolektivních sportech

[5]   Pozn.: např. závazky zdržet se určité činnosti – zákaz jiných sportů, pokyny k dodržování životosprávy, nebo naopak povinnost některé činnosti přímo vykonávat – fyzická kondice, lékařské prohlídky, účast na marketingových akcích.

[6]    Pozn.: např. u  hokejistů je situace jiná než ve smlouvách klubů a fotbalistů, hokejisté vycházejí z předepsaného znění smlouvy dané hokejovou asociací (APKLH).

[7]   Pozn.: např. právě v hokejovém prostředí, kde jsou hráči povinni podepisovat v podstatě šablonovité smlouvy s převahou povinností na jejich straně, bez zásadnější možnosti obsah smlouvy ovlivnit.