Smlouvy mezi sportovci a kluby
Advokáti JFK legal se vyslovují k významu precizní smlouvy (klub x sportovec) ve sportovním prostředí dneška I.
Úvod:
K zadanému tématu přistupuji zejm. s ohledem na postavení sportovce v legislativě České republiky a na vybrané problémy, které se toho týkají. Problematika postavení sportovců a zejm. jejich smluvních vztahů je poměrně široká a není ambicí této práce ji zde celou obsáhnout, nebo se alesp. všech významných aspektů podrobněji dotknout. To by ani nešlo. Pro úvod se se bude jednat o obecný vhled do uvedené problematiky a zaměřím se na důvody, pro které je třeba zvláště trvat na precizaci konkrétních smluvních ujednání.
V dalším pokračování (díl II. k významu precizní smlouvy ve sportovním prostředí) se advokáti JFK legal zaměří na aktuální otázky k možnosti a k důvodům jednostranné výpovědi smlouvy mezi klubem a hráčem.
Nyní však k samotnému úvodu.
Jak je to s úpravou postavením sportovce v České republice? Jaká jsou práva a povinnosti sportovce?
Zásadním problémem a prvotní překážkou je absence zvláštních právních norem, ze kterých by bylo možno vycházet. Pozornost je proto třeba obrátit zejm. k obecným předpisům, zejm. z oblasti občanského a pracovního práva. Absence konkrétní právní úpravy je o to tíživější, čím více je konkrétní smluvní vztah specifický. Činnost profesionálního sportovce může v mnoha ohledech vykazovat či přímo naplňovat konkrétní znaky závislé práce (např. v podřízenosti sportovce klubu, plnění výkonů na „pracovišti“ klubu, plnění pokynů klubu, pobírání odměny). Smlouvy však často z důvodu zvláštních specifik konkrétní sportovní činnosti v podstatě obsahují ujednání, která nejsou pro pracovní smlouvy obvyklé, či přímo jdou proti nim (např. závazky zdržet se určité činnosti – zákaz jiných sportů, pokyny k dodržování životosprávy, nebo naopak povinnost některé činnosti přímo vykonávat – fyzická kondice, lékařské prohlídky, účast na marketingových akcích).
Povinnost vykonávat sportovní činnost v zaměstnaneckém poměru není českým právním řádem dána. Existuje zde tedy do jisté míry smluvní volnost, závislá právě na konkrétní povaze spolupráce a daném sportu. Zejména ve vtahu ke kolektivním sportům nutno podotknout, že Česká republika je jednou z mála, kde převládá povaha vztahu na bázi mimo zaměstnanecký poměr. Systém zaměstnaneckého poměru preferuje převážná část zemí EU[1]. Zmíněný stav v České republice je ovšem zá současné situace legislativního rámce sportovní činnosti posvěcen i rozhodnutími Nejvyššího správního soudu České republiky. Možné jsou proto v podstatě oba způsoby. Sportovec jako zaměstnanec i jako OSVČ.
Pokud nemá sportovec uzavřenu pracovní smlouvu, kde je chráněn ustanoveními zákoníku práce, je profesionální smlouva v podstatě uzavírána jako inominátní smlouva dle § 1746 odst. 2 ObčZ[2]. V takovém případě je ovšem velmi nutné upravit vzájemná práva a povinnosti smluvních stran co nejpřesněji a nejúplněji. Pro neúplnost samotné základní úpravy smluvního vztahu bývá také obvyklým odkaz na povinnost uplatňovat a dodržovat vzájemná práva a povinnosti v souladu s předpisy národních a nadnárodních asociací, kterých jsou smluvní strany daného sportu členy. Z hlediska základních a zásadních zásad takovéhoto smluvní vztahu je třeba vidět právě to, že jde o vztah dvou subjektů se vzájemnými právy a povinnostmi. Sportovec, ač třeba i účasten na kolektivním sportu, vystupuje v podstatě primárně sám za sebe, stejně jako na druhé straně klub.
Problém nastává, pokud jsou určitá práva a povinnosti či postavení sportovce formulovány neurčitě bez možnosti exaktního výkladu. Příkladem mohou být v profesionálních smlouvách sportovců v kolektivních sportech např. podmínky, za kterých lze dosáhnout na bonusové složky odměny sportovce (např. startovné, účast na konkrétní sportovní akci, při dosažení branky, dosažení určitého výsledku apod.). Dále mohou být problematické okolnosti, za nichž jsou udíleny sankce, jejichž výsledkem by mělo být snížení odměny sportovce (např. „porušení životosprávy“, „nízká výkonnost“ apod.)
Ostatně ustanovení typu „nenároková složka odměny“, „kolektivní prohlášení o bezdlužnosti“, „vzdání se odměn kapitánem za tým“, či sankční „nárok na vrácení poskytnuté odměny“ nebo neurčité – shora zmíněné „porušení životosprávy“ byla již několikrát předmětem sporu, který musel v několika případech řešit až soud. V extrémních případech může být smlouva shledána i neplatnou (pro rozpor s právní úpravou, či s dobrými mravy apod.).
Rovněž je třeba dbát i určité pozornosti a obezřetnosti při sjednávání souvisejících okolností. Může tomu tak např. být v případě sjednání závazku „zajištění bydlení“, „poskytování společenského ošacení“ či jiného „materiálního zajištění“. I tyto okolnosti je vhodné specifikovat natolik, aby nevznikaly následné pochybnosti a spory. Bydlení může být v blízkosti místa výkonu sportovní činnosti (např. domácí stadion), ale tak na druhé straně města. Sportovci pak může cestování sebrat nemalou část jeho denního času a energie. Nemusí vyhovovat kvalita či velikost bydlení apod. Kluby, ale zpravidla (alesp. v čase kdy je spolupráce a výkony na dobré úrovni) dbají na to, aby jejich hráči měli co nejlepší podmínky a komfort. Excesy však vyloučeny býti nemusí a proto není radno cokoli podceňovat a nechat to v režimu neurčitosti či výrazu, pod kterým si mohou ve výsledku obě strany představit něco jiného.
Postupným tlakem na určitou standardizaci profesionálních smluv, při vyjednávání s důrazem na hájení oprávněných zájmů a práv účastníka smluvního vztahu (ať už je to sportovec nebo klub) se může dařit určitým problémům předcházet a snižovat tak příp. časové ale i finanční náklady event. sporů.
Závěr.
Z uvedené jasně vyplývá, že správné a pečlivé vymezení práv a povinností, zejm. pak jasné vymezení obsahu spolupráce a jejich podmínek může mít v konečném důsledku zásadní vliv na postavení účastníků při uplatňování a vymáhání jejich práv stejně jako může mít zásadní vliv na daňové povinnosti účastníků smluvního vztahu vůči státu. Je proto více než žádoucí věnovat se už na počátku velmi pečlivě obsahu a podobě smluvního vztahu sportovce, dbát charakteristik a povahy daného sportovního odvětví a respektovat jak příslušná zákonná ustanovení, tak judikaturu.
Všem aspektům smluvního vztahu je tedy třeba se primárně věnovat už na začátku, při vyjednávání o samotné smlouvě a podepisovat smlouvu skutečně až v momentu, kdy jsou si obě strany jisty významem a důvody všech zásadních, ale i souvisejících bodů, okolností a samotných ujednání.
JUDr. Michal Kellner, advokát
[1] Pozn. Je tomu tak alespoň v tuto chvíli. I v zemích, kde byl zaveden poměr „zaměstnaneckého vztahu“ se totiž v praxi ukazuje řada problémů a není vyloučeno, že se postupně některé země k původnímu modelu zase vrátí nebo jej alespoň výrazně modifikují. Nutno také podotknout, že je to z části i pro odlišné pracovně právní předpisy v některých zahraničních zemích.
[2] Pozn. Volba mezi pracovní smlouvou a inominátní smlouvou může být závislá zejm. na druhu sportu a vztahu sportovce k organizaci (např. ke klubu, asociaci ale i ke státu).
Nejnovější komentáře