Úvod
Nutná obrana je v rámci obhajoby klientů často zmiňovaný a v praxi používaný institut trestního práva. Znalost problematiky nutné obrany může být důležitá pro každého člověka, který se dostane do krizové situace. Může se jednat o konflikt na ulici, překvapení zloděje uprostřed vloupání, jako i ochrana třetí osoby, která se dostala do ohrožení v důsledku násilného chování jiného pachatele.
Z naší právní praxe, kdy působíme jako obhájci, víme, že nutná obrana je našimi klienty často zmiňována v rámci jejich obhajoby. Nutno podotknout, že tak činí mnohdy i tehdy, aniž by znali skutečnou podstatu nutné obrany a její limity. V následujícím textu se pokusíme tento institut širšímu publiku ozřejmit a uvést jednotlivé příklady nutné obrany v judikatuře soudů v ČR.
Nutná obrana, její definice a znaky
Nutná obrana je definována v §29 trestního zákoníku následovně, kdy trestní zákon zároveň uvádí i následky nutné obrany:
- Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
- Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Jednání v nutné obraně je beztrestné. Zákon takové jednání schvaluje. Nutná obrana je z hlediska teorie tzv. okolností vylučující protiprávnost. Nutná obrana tedy nemůže být trestným činem ani přestupkem. Vzhledem k tomu, že jednání v nutné obraně je jednáním oprávněným, nemůže takovým jednáním vzniknout ani občanskoprávní nárok na náhradu škody.
Nutná obrana se netýká pouze situací, které jsou hluboce zakořeněné v podvědomí veřejnosti, kdy jeden fyzicky napadne druhého. Jedná se o podstatně širší pojem. Nutnou obranu je možné použít, při splnění všech znaků nutné obrany, proti trvajícím útoku na „zájem chráněný trestním zákoníkem“. Typickým příkladem zájmu, který chrání trestní zákon je právo vlastnit majetek a ochrana vlastnictví – vlastník tedy může např. zadržet, případně jinak zakročit proti zloději. Specifickým příkladem v tomto směru jsou i automatická obranná zařízení, která se aktivují při vstupu útočníka a kterým se budeme věnovat níže. Je třeba si vždy uvědomit, že útok, který obránce odvrací, musí být způsobilý porušení konkrétního zájmu chráněného trestním zákonem, musí se tedy vyznačovat určitou měrou nebezpečnosti. Útok nicméně nemusí být vždy pouze trestněprávním jednáním, ale může se jednat i o méně závažné útoky přestupkového charakteru či jiného deliktu.
Předpoklady a limity nutné obrany
Předpokladem nutné obrany je odvracení útoku, který přímo hrozí nebo trvá. Co je však hrozícím a trvajícím útokem? Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 573/2005 ze dne 18.5.2000 „útok přímo hrozící je naukou chápán jako útok, který vytváří bezprostřední nebezpečí pro právem chráněné zájmy a nevyhnutelně musí začít v nejbližší době; hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá.“ Předčasná obrana tedy není nutnou obranou. Stejně tak nutnou obranou není ani obrana proti útoku, který již netrvá a skončil. Zákon neschvaluje oplácení, pomstu apod. Útok je ukončen, tedy trvá do té doby, kdy další nebezpečí ze strany útočníka chráněným zájmům nehrozí.
Podmínkou nutné obrany není tzv. subsidiarita. Obránce tedy nemusí hledat způsob, jímž by se hrozícímu či trvajícímu útoku vyhnul, např. útěkem. Nemusí také dávat přednost slabšímu, méně jistému a efektivnímu způsobu obrany. Bránit se v nutné obraně je dle ustálené judikatury právem občana. Právní konstrukce nutné obrany je taková, že riziko za výsledek konfliktu útočníka a obránce musí nést především útočník.[1]
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Zjevně nepřiměřena obrana není nutná obrana. Judikatura konstatovala, že aby byla obrana úspěšná, musí být obvykle intenzivnější než útok, a to do té míry aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Např. samotná skutečnost, že obránce proti neozbrojenému útočníkovi použije zbraň, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Škoda způsobená v obraně tak může být větší než škoda, která útokem hrozí, nesmí však v takovém případě existovat zcela mimořádný nepoměr. [2] Mimořádným nepoměrem může být např. usmrcení zloděje pro drobnou krádež. Obránce může tedy beztrestně k odvracení útoku použít i citelně důraznějšího prostředku, než kterým je veden útok a může způsobit i podstatně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku, aniž by se jednalo o překročení limitů nutné obrany. Nesmí se však jednat o zcela zjevně přehnanou reakci vzhledem ke všem okolnostem.[3]
Příklady:
Příklad 1:
Jednalo se o konflikt dvou osob, přičemž mezi pachatelem a poškozeným došlo ke slovní roztržce, v jejímž průběhu poškozený do obviněného strčil a nato jej obviněný dvěma ranami vedené velkou silou bodl do oblasti podbřišku.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1487/2008 pouhé „strčení“ do obviněného, jehož se poškozený dopustil po verbálním, nikterak vážném konfliktu s obviněným, skutečně nepředstavovalo přímo hrozící, popř. trvající útok na zdraví nebo dokonce život obviněného. Obviněný se nemohl ani opodstatněně domnívat, že tomu tak je, a proto takové gesto poškozeného neopravňovalo obviněného k realizovanému vážnému útoku vůči němu.
Běžné drobné konflikty a hádky doprovázené třeba i drobným strčením apod. neospravedlňují k nutné obraně, která spočívá v útoku takové intenzity, která může vést k závažným zdravotním následkům – údery pěstí, využití nože apod.
Příklad 2:
Strážný objektu se pokusil zadržet zloděje. Situace skončila tím, že útočníci na strážného začali házet poměrně velké kameny a vulgárně mu nadávat. Ten pohrozil použitím střelné zbraně, dokonce vystřelil nejprve do vzduchu a do země před pachatele. Ti na uvedené nereagovali a poté, co strážný objektu by znovu zasažen kamenem, vystřelil na pachatele a jednomu způsobil smrtelné zranění.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 840/2006 ze dne 13.9.2006 konstatoval, že při házením kamenů bylo jen otázkou času, kdy dojde k zásahu do obličejové části napadeného apod. Taktéž konstatoval, že není povinností obránce vyhnout se konfliktní situaci. Za situace kdy varovné výstřely se minuly účinkem, soud konstatoval, že obrana, která byla zvolena, nebyla zcela zjevně nepřiměřenou a jednalo se o nutnou obranu.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy skutečně zastávají názor, že riziko výsledku konfliktu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí nést především útočník. Na druhou stranu je nutno konstatovat, že uvedený případ je poměrně hraniční.
Příklad 3: Použití automatizovaných obranných systémů
Nejvyšší soud ve svém sjednocujícím rozhodnutí Tpjn 303/2008 ze dne 30.9.2009 konstatoval, že použití automatizovaných obranných systémů je možné a mohou splňovat podmínky nutné obrany. Je však třeba pamatovat mimo jiné na to, že nesmí jít o obranu zcela zjevně nepřiměřenou. O takovou se může jednat např. v případech, kdy majetek velmi omezené hodnoty bude zajištěn destruktivním obranným mechanismem, který je může ohrozit zásadním způsobem život či zdraví případných útočníků. Lze také doporučit, aby případný útočník byl nucen překonat více varujících či zabezpečovacích možností – zamčené dveře, varující nápisy apod. Čím více útočník takových překážek překoná, tím závažnější a intenzivnější je předmět jeho útoku a tím intenzivnější způsob obrany je možné také použít. Obránce si výše uvedenými preventivními opatřeními podstatně sníží riziko toho, že jeho obrana bude shledána zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.[4]
V neposlední řadě je třeba také konstatovat, že obránce nese riziko, že obranný mechanismus bude aplikován na osobu, která není útočníkem – např. hasič či policista vniknuvší do objektu. I v tomto případě mohou případná varující a zabezpečující opatření vést k podstatně lepší procesní pozici v případném trestním řízení.
Zásadním závěrem citované judikatury však je, že použití obranných mechanismů je teoreticky možné a mohou splňovat podmínky nutné obrany.
Závěr
Jakkoliv ve sdělovacích prostředcích může často vznikat dojem, že oběť útoku nemá možnost beztrestné adekvátní obrany, opak je pravdou. Institut nutné obrany umožňuje obránci efektivně se bránit proti útoku, pokud obrana nebude zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Obránce může použít zbraň. Útok, který je odvracen v nutné obraně, nemusí být vždy veden jen proti zdraví či tělesné integritě obránce apod. V nutné obraně lze postupovat např. proti zloději. Obránce se nemusí a není povinen konfliktu vyhnout a může beztrestně k odvracení útoku použít i citelně důraznějšího prostředku, než kterým je veden útok a může způsobit i podstatně závažnější následek.
Je však třeba si uvědomit, že značná část situací a konfliktů, obzvláště pokud při nich dojde k závažným zdravotním následkům na straně útočníka, bude policejním orgánem prošetřováno. Policejní orgán je přitom v případě pochybností povinen předložit věc soudu a podat obžalobu. Soud je povinen v případě pochybností obžaloby zprostit. Doporučujeme tedy od počátku úzce spolupracovat s advokátem, který je odborníkem v oblasti trestního práva a zastupuje jako obhájce své klienty.
Mgr. et. Mgr. Jan Franěk, advokát
[1] Viz. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 840/2006 ze dne 13.10.2006
[2] Viz. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Tpjn 303/2008 ze dne 30.9.2009
[3] Viz. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 840/2006 ze dne 13.10.2006
[4] Viz. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Tpjn 303/2008 ze dne 30.9.2009